A pro svůj comeback si vybral Zlatou tretru Ostrava.

Psal se rok 1998, když desetibojař Robert Změlík prohlásil, že definitvně pověsí tretry na hřebík. V pomyslném atletickém důchodu ale příliš dlouho nevydržel. Touha vrátit se na závodní dráhu byla silnější. I když jen mezi veterány.

Pro svůj návrat si nemohl vybrat lepší místo a lepší událost – Městský stadion v Ostravě-Vítkovicích a Zlatou tretru. „Vítkovice jsou pro mě srdeční záležitostí. Jak já říkám, byl jsem tady odkojený. Od čtrnácti let jsem za SSK závodil. Hned při prvním rozcvičením na mě znovu dýchla ta atmosféra stadionu, na kterém jsem denodenné trénoval,“ vzpomenul Změlík.

A má skutečně na co vzpomínat. V roce 1992, několik měsíců po zisku zlaté medaile na olympiádě v Barceloně, jej sedmnáct tisíc diváků na vítkovickém stadionu hnalo za neuvěřitelným výkonem. Změlík stihl absolvovat všechny desetibojařské disciplíny za pouhou hodinu a vytvořil neoficiální světový rekord.

Letos by si už ale na desetiboj netroufnul. Postavil se na start závodu veteránů na sto metrů a zaběhl čas 11,31 s. „Před závodem jsem si dal metu 11,80, takže jsem spokojený. I když pro mě je vítězství, že jsem vůbec doběhl,“ oddychoval olympijský vítěz, který se na dráze stadionu ve Vítkovicích představil naposledy v roce 1997.

A co bylo vlastně tím hlavním impulsem, aby znovu obul tretry? „Nakopla mě čtyřicítka, kterou jsem před dvěma měsíci oslavil. Hodně k tomu ale přispěl i fakt, že jsem začal spolupracovat s Romanem Šeberlem. Navíc zastávám názor, že každý člověk by se měl hýbat, bez rozdílu věku. A zvlášť pro sportovce je důležité, aby po skončení aktivní kariéry neskončil se sportem. Mám v plánu v závodění opět pokračovat,“ prozradil.

Jeho návrat nebyl sice úplně bez komplikací, ale úsměvy, kterými po doběhu stovky nešetřil, jasně ukázaly, že jej atletika pořád baví.

„Měl jsem v plánu se připravovat s Romanem Šebrlem, ale při prvním tréninku na Kanárských ostrovech mě píchlo v noze a bylo po všem. Příprava pak proběhla hodně narychlo. I před tímto závodem mě obcházela taková škaredá myšlenka na zranění, ale já jsem jí řekl: Běž pryč! A naštěstí jsem doběhl. Po psychické stránce jsem byl ale maximálně připravený. To já jsem vždycky,“ dodal s úsměvem.

ZDENĚK JANIUREK ML